Známý rakouský spisovatel literatury faktu Viktor Farkas (1945–2011) se v několika svých knihách věnoval stavu světa po konci studené války. Všímal si vztahů mezi velmocemi, vlivu globalizace na život obyvatel obou bývalých bloků, nově podoby konfliktů, boji o suroviny i toho, jak se v zákulisí dělá reálná politika a jak sdělovací prostředky umně zastírají skutečnost. Farkas jako zkušený novinář uměl dokonale pracovat s množstvím zdrojů, dokázal vytřídit a popsat to podstatné, stejně tak i důsledně a na základě ověřitelných faktů bořit zažité mediální mýty. Nebylo a není náhodou, že jeho knihy se mezi čtenáři vždy těšily značné oblibě.

Farkas se při popisu globalizovaného světa přirozeně nemohl vyhnout ani vztahům Západu k Rusku a bývalým sovětským republikám. Nikdy se nebál jít proti hlavnímu mediálnímu proudu a pranýřovat USA a EU za jejich dvojí metr v náhledu na lidská práva a nezásadový přístup k respektování principů mezinárodního práva při konfliktech v různých částech světa.

Vztahům mezi Ruskem a Ukrajinou a oběma zeměmi se Západem se tedy nemohl vyhnout. Jak bylo vždy jeho dobrým zvykem, ani zde nezůstával nic dlužen své pověsti nazývat věci pravým jménem, ačkoliv z oficiálních míst mohl počítat s příznivým přijetím. Farkas si povšiml, že po rozpadu Sovětského svazu panuje v nástupnických zemích často nostalgie po starých časech, kdy lidé měli přes všechny nedostatky systému, garantovány pevné sociální jistoty v podobě zaměstnání, bydlení, solidního školství či dostupné lékařské péče a kultury. To vše nové poměry velmi změnily a mnoha lidem nastaly těžkosti při udržení životního standardu a lidské důstojnosti. Řada lidí se v nové době ne vlastí vinou propadla až na sociální dno. Staré jistoty přestaly platit a nastal tvrdý boj o práci a obživu. A to i v Rusku a na Ukrajině. Obě země přitom mohly i nadále výhodně spolupracovat, pokud by se na Západě nerozhodli i nadále vést studenou válku proti Rusku. A především obě země nestavět systematicky proti sobě. Viktor Farkas v knize Neviditelné fronty připomíná slova prezidenta Putina z roku 2007, kdy prohlásil, že rozpad SSSR byla největší katastrofa 20. století (Putin při jiné příležitosti však také uvedl, že kdo nelituje rozpadu Sovětského svazu nemá srdce, kdo by však nyní chtěl Sovětský svaz v někdejší podobě obnovit nemá rozum).

Obyčejní Rusové brzy po nástupu Jelcina a jeho party pochopili, že kvůli výprodej národního bohatství Západu, navíc za značně nevýhodných podmínek, čeká celou zemi nevídané zbídačení, ekonomický a sociální rozvrat katastrofálních rozměrů. Až po nástupu Putina, po deseti letech ničivých experimentů a nezpochybnitelného vlivu západních poradců na úpadek země, byl učiněn tomuto plenění konec. Západ to Putinovi nikdy nezapomněl a ruský prezident se stal, ač se to dlouho oficiálně veřejně nevyhlašovalo, nepřítelem číslo jedna. Odmítl totiž ze své země udělat nesvéprávný a poslušný zdroj dostupných levných surovin pro Západ a zastavil rozprodej země. Ačkoliv Putin nikdy nebyl a není – slovy Miloslava Ransdorfa, žádný morální gigant, vrátil každopádně Rusku značně pošramocené sebevědomí, a na to spousta obyvatel této rozlehlé země slyší a vždy slyšela. Farkas mimo jiné velmi správně připomínal mnohaletý systematický tlak na Rusko v podobě neustálého rozšiřování NATO směrem na východ.

„Po roce 1991 byla jedna bývalá členská země Varšavské smlouvy za druhou a státy vzniklé po rozpadu Sovětského svazu přemlouvány, aby vstoupily do NATO, jež se rozšířilo až po „hranici bolesti“ Ruska. Mnohé země byly nalákány falešnými sliby. Rodí se tak „nové NATO“, tvořené složitou sítí vojenských základen, jež sahá od Kosova přes Polsko, Turecko a Irák až do Afghánistánu. Roku 1999 se k NATO připojily bývalé státy Varšavského paktu Maďarsko, Polsko a Česká republika. V březnu 2004 je následovaly Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko a Slovensko. V dubnu 2009 se rozšířilo o Chorvatsko a Albánii, takže proti mateřské zemi někdejší Varšavské smlouvy dnes stojí 28 členů obranné aliance, o níž nikdo nedovede říci, proti komu se vlastně brání…. Někteří pozorovatelé již ani nepochybují o tom, že USA studenou válku proti Rusku nikdy nepřerušily a dělaly vše pro to, aby zemi oslabily zevnitř a politicky a strategicky obklíčily. Mobilizovat evropské země proti Rusku se jim zatím dařilo. Některým evropským politikům je však dnes již jasné, že zapojení Ukrajiny a Gruzie do NATO podle amerických plánů by mělo pro mír v Evropě a ve světě ty nejvážnější následky, a proto tento proces neprobíhá tak hladce, jak by si Washington přál.“

Ve své knize Válka médií pak Viktor Farkas píše: „Srbsko a Afgánistán byly přivedeny k rozumu holou silou, ještě než měla druhá válka přinést svobodu Iráku. Bilaterálními hospodářskými a vojenskými aliancemi byla získána kontrola nad Gruzií, Moldávií, Arménií, Ázerbajdžánem, Tádžikistánem, Kirgizií, Uzbekistánem a Tureckem. Rozšíření sféry vlivu na Ukrajinu se už zdálo být hotovou věcí. Že se Rusko už delší dobu cítí izolované a od USA sevřené v kleštích, to světovému hegemonovi nijak nevadilo, zvláště když naivní duchové na Západě, zpracované mediálními a politickými pomahači USA, pokládali ruské obavy z obklíčení za paranoiu.“

„V každém případě pro USA existuje řada dobrých důvodů k ovládnutí Ukrajiny. Protože tam jednoduše nemohly vtrhnout, podporoval Západ ukrajinskou nezávislost politicky a už dlouho ji požadoval. USA přisuzují vztahům s Ukrajinou nejvyšší prioritu již od roku 1994. Při každé vhodné příležitosti západní politikové připomínají, že Ukrajina je součástí Evropy. Od poloviny 90. let udržuje země s Amerikou „strategické partnerství“, jež mimo jiné znamená společná cvičení NATO s ukrajinskými jednotkami. Aby oslabila (nežádoucí) vládu, posílala Amerika značné finanční částky nevládním organizacím, médiím a liberálním politikům. Demokratickou změnou vlády v duchu oranžové revoluce mělo být konečně dosaženo vytouženého cíle.“

Profesor ekonomie Michel Chossudovsky ve své přednášce v roce 2003 vyslovil následující názor: „Války v Afghánistánu a Iráku jsou součástí obsáhlé vojenské agendy. Doba po skončení studené války se navíc vyznačuje řadou operací amerických tajných služeb na území někdejšího SSSR, jejichž cílem bylo vyprovokovat resp. nechat eskalovat občanskou válku v různých bývalých sovětských republikách, jako se to stalo v Čečensku (v rámci Ruské federace), v Gruzii a Ázerbajdžánu. V posledních jmenovaných zemích byly tyto tajné operace prováděny s cílem strategické kontroly nad koridory pro ropovody a plynovody. Cílem rozvíjení americké vojenské mašinérie je zvětšit oblast ekonomického vlivu USA. Ačkoli Spojené státy po roce 1945 bombardovaly více než 20 zemí, které jim to nemohly oplatit, a další přiměly k povolnosti finančními opatřeními, nemusejí se války odehrávat vždy na „bojišti burze“ ani na „válečném bojišti“. Mohou být vedeny také „jemně“, když je protivník reps. konkurent postupně rozložen diverzí a zároveň obkličován. Někteří lidé se bojí, že právě toto se již delší dobu děje.“

V letošním lednovém rozhovoru pro Haló noviny připomněl některé podstatné skutečnosti vztahu Západ – Rusko bývalý předseda slovenské vlády J. Čarnogurský: „Rusko je obkolosené západnými a pro – západnými základňami, zo všetkých strán. O americkom a nemeckom slube z februára 1990, že NATO sa nerozšíri na Východ „ani o piaď,“ píše americká profesorka Mary Elise Sarotte v článku A broken promise?, Foreign Affairs, September – October 2014. Vtedy potrebovali sovietsky súhlas na zjednotenie Nemecka. Ukázalo sa to ako klamstvo, ako mnoho iných západných, najmä amerických tvrdení. Americký odborník na Rusko číslo 1 Geogre Kennan nazval rozšírenie NATO na východ najväčším omylom 20. storičia… Antony Blinken sa už vyjadril, že ak by Rusko chcelo umiestniť svoje rakety v Latinskej Amerike, USA tvrdo zakročia.“

Celá situace na Ukrajině je velmi dobře a podrobně shrnuta ve vyjádření předsedy Moravanů Ctirada Musila. Ano, je nutno pozvednout hlas proti jednostrannosti a hloupé propagandě, která z ukrajinského režimu dělá nevinnou a zcela bezbrannou oběť ruské agrese. Vše je mnohem složitější. Obyčejní lidé z obou historicky i geograficky tolik blízkých zemí nepochybně nechtějí žádnou válku a správně chápou, že obě země spolu musí spolupracovat ku vzájemnému prospěchu a bez cizího vměšování. Dnes se to zdá téměř nemožné, ale nepochybně v tomto ohledu přijdou příznivější časy.

Jak je u nás již velmi dlouho neblahým zvykem, podobné názory v médiích hlavního proudu cenzoři a presstituti zaznít nenechají. Vyváženost informací a objektivita jsou zejména pro novináře působící ve veřejnoprávních médiích pojmy zcela neznámé. Nic na tom nemění ani nečetné vzácné výjimky. Také proto je třeba ze všech sil bránit existenci alternativních informačních zdrojů, a to i proti celému aparátu dobře honorovaných cenzorů, špiclů a donašečů.